Praktický snílek

Většina lidí si vybaví, jak se někdy v dětství nechali unášet do světa fantazie. Skoro každý měl nějaké své představy, co všechno by mohl dělat. Některým toto vydrží až do dospělosti. Je hezké vidět, jak se třeba z malého modeláře stane architekt.

Člověk, kterého nazývám  praktickým snílkem, si uvědomuje, že o svých představách nemusí jen snít. Ale může je i směle realizovat. Protože teprve samotnou  realizací začíná ta pravá zábava. Něco si vymyslet a potom to zhmotnit. Je to skoro, jako by člověk kouzlil.

U dětí bývá dobře viditelný takový ten zvláštní náboj. Zápal a nadšení pro určitou věc, nebo činnost, v momentě, kdy jsou do ní plně ponořeny. Nejsou ještě zatíženy a zahlceny tolika mnohdy zbytečnými starostmi s tím, jestli něco jde, nebo nejde. Anebo, co když to nevyjde.

Vzpomínám si na jeden příběh ze svého dětství.

Když mi bylo devět, často jsem chodíval do obchodu s názvem Mladý Technik. Většinou ale jen na koukandu. Lákadel  tam byla opravdu spousta, ale pro devítileté dítě byla většina z nich dost těžko dostupná. Na své si tam přišli spíše dospělí modeláři, případně děti ze zámožnějších rodin.

Jednoho dne jsem v obchodě objevil čtyřpatrovou stavebnici MERKUR. Ve chvíli, kdy jsem ji uviděl, jsem věděl, že prostě musí být moje. Nějakým způsobem si našetřím peníze a Merkur si koupím.

Stavebnice stála 520,- korun . To byla Pro mně tehdy obrovská částka, ale já jsem neřešil, za jak dlouho zvládnu našetřit tolik peněz. Cenu si pamatuji přesně, protože trvalo asi půl roku, než jsem se k ní dopracoval. Vánoce, velikonoce a narozeniny byly mými hlavními zdroji příjmů.

Vždycky, když jsem v dárečku objevil třeba padesátikorunu, jsem se zaradoval a cítil se o kousek blíž svému snu. Stavebnice byla vystavená ve výloze a já se na ni jezdil každý týden dívat. Vždycky, když jsme jeli navštívit babičku, která bydlela nedaleko obchodu, šel jsem zkontrolovat, jestli tam Merkur ještě je. Koukal jsem do výlohy a představoval si, co všechno postavím a sestrojím.

Na začátku letních prázdnin jsem odjel k tetě na venkov, kde jsem pomáhal s hospodářstvím. Teta, která o velké stavebnicové akci už také věděla, mi doplnila zbývající korunky a můj velký den byl za dveřmi.

Do obchodu jsme jeli s tátou. Merkur tam na mně celé ty měsíce čekal. Já vyměnil našetřené peníze za vysněnou stavebnici a ještě toho dne začal sestavovat velký mechanický jeřáb. Tvořil jsem dlouho do noci i přes to, že jsem měl prsty rozbolavělé od drobných šroubečků. Merkur byl doma a navíc byly prázdniny . Paráda !

Legendární stavebnici mám dodnes, jako připomínku svého prvního velkého projektu.

blog 010

Tento příběh z dětství má pro mně velký význam. Vybavuji si ho jako první velkou zkušenost s tím, že si člověk něco vymyslí, absolutně se tím nadchne a pak to úspěšně zrealizuje.

Dnes si s úsměvem uvědomuji, že takové natěšené dítě nepotřebuje žádnou motivační literaturu. Je skvělé, když si  ten motivující náboj člověk přenese i do dospělosti. Starostí a zodpovědnosti je sice víc, ale zase máme možnosti, realizovat větší projekty. A dají se výborně využít různé získané dovednosti a vědomosti.

A pokud jde o prostředky, potřebné k realizaci různých nápadů, mám také dobrou zprávu. Každý může začít s částkou, odpovídající úrovni, na které se zrovna nachází. Já sám využívám část svých příjmů, k realizací nových věcí, což mě posouvá kupředu a zároveň je to skvělá zábava. Tomuto se budu více věnovat v jednom ze svých dalších článků.

Dá se postupovat takovým tempem, které zvládneme a v takovém rytmu, který nám vyhovuje. Klasický a ověřený postup je po malých, dobře zvládnutelných krůčcích. Když se nasčítají a člověk se ohlédne, je ohromený a mile překvapený, co všechno vytvořil.

Já v těchto dnech rozbíhám další, nové aktivity a jsem zvědavý, co všechno bude vytvořeno ode dneška za rok.

A co vy? Také plánujete realizaci některých svých nápadů a snů ? A nebo jste se už do realizace pustili ? Pokud ano, je to skvělé ! Dítě uvnitř vás  bude mít radost.

Tomáš Davidík
Mám svůj lifestylový byznys a svým čtenářům jsem průvodcem na cestě k tomu, aby už nikdy nepotřebovali zaměstnání.Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře